České mýdlo doby středověku a renesance

Dne 16. června 2019 jsem v pražských Lysolajích na historicky prvním mýdlařském srazu – MýdloFESTu poreferovala o mýdle v 15. a 16. století a volně jsem přepsala recept ze známé alchymistické příručky, která je uložena u nás na oddělení rukopisů a starých tisků v Knihovně Národního muzea. Zaměřila jsem se především na otázku, kdy se naši předkové vlastně začali mydlit a jak rychle se z mýdlařiny stalo povolání. Následující řádky jsou přepisem z této přednášky. 

Trocha historie

Boj s hříšným tělem středověkého člověka se s mytím příliš neslučoval – očista těla byla kněžími považována za přepych, rozkoš a pohodlnost, a tedy za hřích. Přesto se v průběhu 15. století ranní toaleta stávala součástí každodenní rutiny. Dokazuje to např. jízlivá poznámka neznámého komentátora z počátku 15. století, který se posmíval pražské svatojiřské jeptišce Elišce, že se koupe ráda jako “kačice nebo hus”. Existovaly lázně, běžní obyvatelé se ovšem myli v řece, v síních u škopků, na dvoře u studní či u veřejných kašen, což se neshodovalo s městskými nařízeními. V Lanškrouně na konci 15. století vrchnost dovolila měšťanům na předměstí, aby “každý v domě svém v kádi s čeledí svou zmýti se mohl”, nesměl u toho ovšem být přítomen nikdo cizí.

Lidé se prozatím myli jen vodou – mýdlo sloužilo jen k čištění šatstva. Profesionální mydláři, jejichž počet značně vzrostl až po polovině 15. století, vyráběli tekuté mýdlo z loje, popele a vody. Mýdlo bylo ovšem příliš alkalické, a tudíž nebylo vhodné k aplikaci na tělo. Na počátku 16. století si nejbohatší šlechtické a patricijské rodiny mohly dovolit pořídit si tuhé benátské mýdlo, které bylo “zbaveno louhu”, nepoškozovalo pokožku a vyznačovalo se libou vůní. Navíc bylo považováno za “drahocenný lék” (věřilo se např. že je účinným projímadlem).

Již v průběhu středověku se řemeslníci začali sdružovat do cechů, které hájily práva svých členů, dohlížely na jakost výrobků a výchovu učedníků, ale plnily i další zastupitelské, náboženské a společenské role. Mýdlo bylo ale zatím převážně součástí domácí výroby. V době Karla IV. se měli profesionální mydláři nacházet pouze v Praze, mělo jich být sedm a po husitských bouřích dokonce jen čtyři. Mýdlařský cech v Praze pak vznikl v roce 1464. Po porážce stavovského odboje (1547) byla cechovní práva značně omezena, jejich obnovení se ovšem měli mezi prvními dočkat právě mydláři (1558, zapsáno 1564). V roce 1716 již bylo na chrudimsku tolik mydlářů a svícníků, že žádali, “aby nebylo nových verkštatů”.

Mydlář, který chtěl vstoupit do cechu, musel mít měšťanské právo, odsloužit jeden až dva roky u mistra mydláře a zaplatit poplatek, který např. na chrudimsku činil ca. 10–15 kop grošů, výše však nebyla jednotná. Chtěl-li se mydlář stát cechovním mistrem, musel “ukazovati řemeslo na kotle při dokonání mýdla”. Výsadní postavení měl cech pražských mydlářů, kteří také zaujímali nejlepší místa na místních trzích a jarmarcích. Cech mydlářů jistě fungoval kromě Prahy také v Čáslavi, Plzni, Mladé Boleslavi, v Chrudimi či v Hradci Králové. Nebylo jich mnoho a často k nim náležely mydláři ze širokého okolí, např. k mydlářům z Mladé Boleslavi se hlásili mydláři turnovští a plzeňský cech působil v rámci celého kraje. Pokud cechy nakupovaly u stejného dodavatele, sdružovaly se s dalšími povoláními, např. v roce 1614 se dříve samostatné cechy mydlářů a koželuhů na chrudimsku sloučily v jeden spolucech. Na druhou stranu cech mydlářů v Hradci Králové byl překvapivě společný se špendlíkáři, kupci a kramáři.

Úkolem cechu bylo mj. společné nakupování a rozdělování surovin, které mělo probíhat spravedlivě, tzn. jednotlivci měli suroviny dostávat pokud možno ve stejném množství, kvalitě a ceně. Již v roce 1498 ustanovili novoměští mydláři, že k nákupu dříví (vrboviny klučové a sudové) mají být přizvání i ostatní členové cechu, aby nebyli ošizeni. Z pozdější doby je znám řád pražských mydlářů a svícníků o společném nákupu a rozdělování lojů a popela (1564). V Praze se to dělo v týnském Ungeltu, kam byl lůj přivezen, prohlédnut radními města a předán cechmistrům. Ti jej poté nabídli členům cechu. Přesto se v roce 1583 stalo, že starší mydláři v Ungeltu pobrali nežlázovaný lůj, který pak museli zaplatit. Nařízení o centrálním nákupu materiálu snad radní města zavedli proto, že měli na starosti hlídání prodejní ceny zboží a často volali na radnici řezníky, lojovníky, mydláře, ševce, koželuhy a další, kteří drahotu výrobků sváděli jeden na druhého a svorně pak na řezníka. Nařízení o centrálním nákupu mydláři samozřejmě porušovali a často měli s místními řezníky tajnou úmluvu a lůj od nich nakupovali. 

Starý recept

Rukopis Česká alchymie, ze kterého pochází následující volný přepis (nejsem kodikolog =)), se nachází v Knihovně Národního muzea pod signaturou I G 22. Recept mohl být sepsán někdy na přelomu 15. a 16. století alchymistou Kryštofem Guldnerem z Kladska, který je v roce 1532 doložen mezi kladskými konšely.

"Vezmi na kamen loje čtyři věrtele popela ozdového (=sušárenského, ze sladu v sušárně) a jeden věrtel popela živého (=řeřavého), který stluč na malé kousky. A smíš mezi svrchu psaný popel ozdový. Z něj kotel vody teplé říčné, ale dešťová lepší, vezmi též vody teplé, polévej pomalu svrchu psané popely a pilně krátce sem i tam přikapávej. A vždy touž horkou vodu skropni pomalu. To tak dlouho čiň a přimítaj, až mezi svrchu psaným popelem ozdovým popela živého kusa znáti nebudeš. Také, abys na to velmi nelil, abys z toho jako bláta neudělal. Ale má to napodobně zůstati jako prsť (=hlína) dobře vlhká.
I měj štrokvas (=širší nádoba), ať má jako trubičku ven nad samým dnem, tu čepkem (=zátkou) zasteč. I udělej druhé do něho dno, ať je od spodního čtyř prstů zvýše. A zvrtané má býti všudy nebozezem (=vrtákem) latovním (=určeným ke spojování latí). To slámou na prst tlustou přistel, vsypeš na to kypře popely, kteréž jsi střel prve. Vezmi vodu říční horkou nebo dešťovou, polož chvostiště (=pometlo) na popel, lij tiše konev vody horké a potom studené. A tak lij, ať stavu dvou prstů nad těmi popely, a tak dosti jest.
Dále nech státi den a noc. Potom nech sejít, ať může stydnout a skrze plst lep jest. A když to sejde jako dvě vodné konve, zkus naň vejce nové nebo kus mýdla benátského vmísit, pak dobrá voda jest. Pakli to nejde, není. Zahřej je, dej je též připravené jako prve do druhé nádoby na drumu (=troudu) svěšenému. A tak silnější bude a vnes vejce etc.
Potom dej v kotel a vař samu vodu přilévaje, a tak všechna dolů sejde z popela a ihned skrájej domělny (=snad přidání loje?). Ale nejlepší k tomu jest ovčí. Vař spolu, až se na to povleče jako hustý klí (=klih). A v klí nech vřít hodinu. Potom vezmi soli jako 2 čtvrtce, dej hrsti sůl všudy po kotli drobně. Tak nech s tím vřít tak dlouho, až když ho na lopatku vezmeš, vléci se nic nebude, ale bude kapati z lopatky rychle jako jiná voda. Uhas oheň, ať tu ustydne.
Pak můžeš vzíti popel z hrachovin bobových nebo z makovin. Nalij na ně vody prosté a sceď skrze plst. Pokud chceš, ať jest mýdlo tvrdší, přidej k tomu trochu popela živého a dej ten luh (=louh) v kotel nemnoho. A mýdlo, které jsi prve vařil, dej do toho. A když vříti bude a v klí vyjde, posol ho opět skoro polovici, méně nežli prve. A vař, až bude kapati jako voda rychle a stane na lžíci zvlášť místy a voda zvlášť sama mezi ním. Uhas oheň a když trochu prochladne, podlož tlustým šatem do formy, pokud posbíráš rychle, bude čisté a pukati se kusa nebude etc."

Otázky publika

Co obsahovalo benátské mýdlo? Vyrábělo se z olivového oleje, proto našim předkům narozdíl od živočišného mýdla vonělo.

Co měl kat Mydlář společného s mýdlem? Jeden z předků Jana Mydláře byl pravděpodobně mýdlařem. Svědčí o tom jeho původ v Chrudimi, kde fungoval mydlářský cech. Janův otec byl ovšem písařem, a tak kat Mydlář mýdlo možná nikdy nevařil. 

Zdroje

• EBELOVÁ, Ivana. Alchymie česká Bavora Rodovského z Hustiřan. (Obsahově kodikologický rozbor rukopisu knihovny Národního muzea sg. I G 22). (Z pomocných věd historických. 12.) In: Acta Universitatis Carolinae: Philosophica et Historica. Praha : Univerzita Karlova 2, (1995 [vyd. 1997],) s. 111-131.
• MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích 3–4. Praha: Academia, 2002.
• WINTER, Zikmund. Český průmysl a obchod v XVI. věku. Praha: Čs akademie cís. Fr. Jos. pro vědy, slovesnost a umění, 1913.
• WINTER, Zikmund. Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století. Praha: Nákladem České akademie Císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1906.