Naše chaotická svatba

Máma mi často říkala, že svatba byla jedním z nejhorších dnů jejího života. Já takové dny asi ještě nezažila, ale když se v hlavě posunu o dva měsíce zpátky, připadám si jako odloučená od svého těla - a to cítí vztek, nostalgii a úlevu. Vztek proto, že jsem si z toho dne odnesla hořké pocity, ačkoliv v jeho průběhu jsem si to celé celkem užívala. Nostalgii proto, že tam byl můj táta. Úlevu proto, že je to za mnou a už nikdy to nehodlám opakovat. Vážně nikdy.

Na naší svatbě se už předem pokazilo kdeco. Babička se jí nedožila a táta těžce onemocněl. Svět zachvátil korona virus, a tak jsem nemohla pozvat všechny, které jsem tam chtěla mít. O nesmyslných tanečcích politiků, kteří velkodušně hlásili, že v červnu MOŽNÁ povolí svatbu AŽ o deseti lidech, ani nemluvím. Vyšplouchla mě kadeřnice. V galerii, kde měl proběhnout obřad, nebylo nic připraveno, což mi můj nastávající telefonoval, zatímco jsem si na hlavě tvořila nejsložitější účes, jaký kdy moje hlava poznala. Svědkyně si spletla čas a když konečně dorazila, neměla občanku. Oddávající začal mluvit do hudby a nikdo by ho neslyšel, takže sbohem A Thousand Years! Pro fotografa jsme pak ještě museli opakovat polibek – nestihl ho. Protože pršelo, přesouvali jsme posezení zvenčí dovnitř – ne, že by tam bylo moc místa. Děda dělal ostudu, a to neustále – asi jen moje náhradní svědkyně Dáša z něj byla nadšená. Utvrdila jsem se v tom, že úroveň mých organizačních schopností se rovná nule a peníze za svatební koordinátorku by nebyly tak úplně vyhozené.

Avšak když jsem stála před oltářem, hlavou mi běželo, že tohle je typická ukázka mého budoucího života. Protože já a Michal jsme prostě takoví. Já v krátkých šatech a on bez saka. V galerii mezi českým uměním, protože přece nepůjdeme na trapnou radnici. S Dášou a Petrem za zády a s rodinou, která nás zná skrz naskrz a často nad naším počínáním obrací oči v sloup. V rukou jsem tiskla nejkrásnější kytici na světě a strašně se těšila, až řeknu ano a odžiju si všechno, co nás čeká – dobré i zlé a hlavně ty tři syny, které nám zlomyslně prorokoval můj táta. Vyměnili jsme si prstýnky tak různé jako my dva. Před chlápkem s obrovskými hodinkami a s pobaveným výrazem pod obří rouškou. Naprosto bez úrovně, ale vysmátí, jak strašně je to na houby, ale nakonec jsme to přece zvládli a můžeme si dát ten úžasný dort s mangem a borůvkami! Protože když je výsledkem toho všeho cesta s tím, kdo vás má nejradši na světě, nejsou ani vztek, nostalgie a úleva vůbec k zahození.

 (Sepsáno v srpnu 2020)